„Chci být stále o krok napřed,“ říká ředitel Boba Honza Kabát

Rok 2025 začal pro Honzu Kabáta (29) velkou změnou. Jeho táta Václav mu po třiceti letech předal vedení firmy Bobo. Připravoval se nějak na novou roli? A jak k funkci ředitele přistupuje?

Jaká byla první reakce, když ti táta řekl, že chce, abys převzal firmu?

Došlo mi, že to asi opravdu myslí vážně. Nebo spíš, že to začíná být vážné. I když jsme se o přerodu firmy, nebo spíš o předání, bavili v rodině docela dlouho a čím dál intenzivněji, pořád to bylo dost na úrovni „až jednou“. Ale teprve ve chvíli, když jsem z táty cítil, že to opravdu chce předat, došlo mi, že se musím hodně zamyslet, sáhnout si do svědomí a odpovědět si na otázku, jestli bych chtěl, nebo nechtěl firmu dál vést.
 

Asi dokážeme odhadnout, co sis odpověděl. Jaké máš teď pocity? Co pro tebe znamená převzít rodinnou firmu po 33 letech jejího fungování?

Je to pro mě čest a stres zároveň. Musím se naučit spoustu nových věcí a poznat nové situace. Ale tím nemyslím, že bych byl odpůrce nových věcí. Vést firmu pro mě znamená přiznat si i určitou dospělost.
 

Byl přechod postupný, nebo to přišlo naráz?

Takovou věc nejde udělat ze dne na den. Určili jsme si s tátou přechodnou dobu, kdy se postupně budeme střídat a já budu přebírat určité zodpovědnosti. Je fajn, že se můžeme dál společně radit, pomáhat, diskutovat… Nejsem na to sám. Kdyby to totiž bylo tak, že v pátek mi rodiče dají klíče od fabriky a v pondělí už nepřijdou, nevím, jestli by se mi v pondělí chtělo do práce. (smích)
 

Připravoval ses na novou roli nějak?

Musel jsem se naučit trošku jinak přemýšlet a hlavně komunikovat. Připravoval jsem se na to tedy dost psychicky, ale i tak bych řekl, že se na to moc připravit nejde. Donutilo mě to dbát na větší pořádek jak ve své hlavě, tak v ostatních disciplínách nebo plánování. Respektive stále se to učím. Z mého pohledu je ta příprava spíš o tom, mít co nejstabilnější mindset, abych se pak, když nastane čas na důležitá rozhodnutí nebo přijdou problémy, mohl dobře a s klidnou hlavou rozhodovat.
 

Jak to děláš?

Snažím se o věcech přemýšlet, zjistit si všechny možnosti, úskalí, a pak si z toho vytvořit svůj názor, který bude dávat smysl jak v širším kontextu, tak v konečném důsledku.
 

Co všechno jsi v Bobu už dělal?

Když jsem byl malý, jezdil jsem v halách na skejtu nebo na koloběžce. V tom jsem byl dobrej… A taky jsme s bráchou v areálu za fabrikou hráli fotbal. První brigádu ve firmě jsem měl jako fotograf v našem DTP studiu, ale v reálu to spíš vypadalo tak, že jsem jen mačkal spoušť na foťáku a pak jsem dal na flashku hotové fotky, které grafička upravovala. I tak jsem si ale připadal důležitě, když jsem dostal i nějakou korunu. Pak jsem samozřejmě brigádničil u strojů, což bylo zajímavé. Později jsme se pak společně s bráchou snažili rozjet marketing, vymýšleli jsme nové výrobky a další kreativní věci, ve kterých jsme měli volné pole působnosti. Bylo to fajn – příjemnou a edukativní cestou jsme přišli na to, co všechno se ve firmě reálně odehrává. Pomohlo mi to vcítit se do každodenního chodu.
 

Co ses od táty jako od ředitele naučil?

Že musím být o krok napřed. Ve všem. A že všechno se dá nějak vyřešit, jen musí člověk umět používat hlavu.
 

Předal ti nějaké cenné rady?

Mentorování byla vždycky jeho oblíbená činnost, takže ano, spoustu rad jsem si vzal k srdci. Za nejdůležitější radu považuji tu, že pokud chce člověk něčeho dosáhnout, většinou to nemůže dělat sám. Potřebuje k tomu další lidi a duše. Proto je zásadní věnovat se i lidskému potenciálu, jak ve firmě, tak v osobním životě, a nekoukat jen na čísla nebo výdělky.
 

Byly věci, na kterých jste se s tátou neshodli? Jak jste to řešili?

Většinou byl problém, že jsem něco viděl z jiné perspektivy než on. Asi jsme svým způsobem měli každý kousek pravdy. Měli jsme podobný záměr, ale každý na to šel jinak. Většinou jsme to hodně prodiskutovali, občas se pohádali, a pak jsme se rozumně dohodli nebo debatu ukončili a nechali to být.
 

Co bys chtěl dělat úplně jinak než on a v čem tě naopak inspiruje?

Baví mě, že umí přemýšlet dopředu a ještě za roh. Vidí důsledky nebo možnosti tam, kde si je třeba já neumím představit. Mám z toho občas těžkou hlavu, abych pochopil, jak to vlastně myslí. Obecně mě baví, že je velmi aktivní a plný nápadů, ať už jde o cokoliv. Na rozdíl od táty jsem trochu klidnější a problémy řeším víc s rozumem a v klidu.
 

Co považuješ za svou největší výhodu v nové roli?

Asi určitou nezkušenost a nepostiženost tím, že bych byl „vyučen v oboru“. Někdy mi to dává větší možnosti v přemýšlení. Nejsem omezený tím, že se to tak dělá. Jsem rád, že ostatní ve firmě jsou zkušení, takže se nemůže stát, že bychom šli do nějakého rizika. V tom celém hraje roli i věk, ale ten bych považoval za výhodu i nevýhodu zároveň.
 

Jak to vzali ostatní ve firmě? Přece jenom někteří jsou tam od samého začátku a znají tě od miminka.

Myslím (a doufám), že to všichni přivítali a vzali pozitivně. Rodiče nás vychovali k pokoře, s každým se znám, nikdy jsem s nikým neměl osobní problémy, takže přechod byl celkem vřelý. Uvidíme, jestli nám to vydrží, což bych si samozřejmě přál.
 

Jaký styl vedení je ti blízký?

Práce a potom legrace. Chci být důsledný pohodář. Nemám v oblibě direktivní a ofenzivní vedení, takže bych chtěl jít spíš cestou „pojďme máknout, každý udělá, co je potřeba, se špetkou radosti a bude nám fajn“.
 

Co je pro tebe důležité při práci s lidmi ve firmě?

Určitě je to nálada a celková aura. Jsem rád, když jsou lidé aktivní a pracuje se efektivně. I když to nemusí být vždycky velká zábava, je pro mě důležité, když ve firmě pracují lidé, kteří mají rádi svou práci, jsou mistry svého oboru, dokáží kolektivně pracovat a podělit se o svoje know-how ve prospěch celku.
 

Máš ve firmě někoho, s kým se radíš?

Určitě ano. Moje slabina je, že se občas nedokážu rozhodnout nebo rozhoupat. Jsem rád, když mi někdo poradí. Nejvíc se o práci radím s manželkou, rodinou a pak samozřejmě s lidmi v práci. A začal jsem chodit ke koučovi, to mi taky hodně pomáhá.
 

Jaké jsou tvoje hlavní priority do začátku?

Udržet papír ve hře, i když nás válcuje digitální doba. Uvědomit si, co funguje a co ne, a na základě toho postavit další plán. I když to třeba znamená, že se věci budou dělat trošku jinak, než jak bylo zvykem uplynulých třicet let. Priorita je, abychom si udrželi to, co umíme nejlépe, a přizpůsobili to dnešní době.
 

Jak si představuješ Bobo za 10 let?

Stabilní, ale zároveň inovativní rodinná česká firma, která je parťákem pro všechny, kteří používají papír. Ať už pro zábavu, tvoření nebo práci.
 

Bude Bobo pořád rodinná firma, i když už tam nebudou rodiče?

Určitě ano. Sice už třeba nebudou ve výkonných pozicích, ale jen v pozici majitelů. Manželky, dcery, synové, vnuci – to všechno je ve hvězdách a uvidíme, jak moc rodinné to nakonec bude. Rodinná firma ale pro mě znamená i to, že mezi námi panuje rodinná atmosféra. A to bych si přál zachovat.
 

Pamatuješ si nějaký silný moment z dětství, kdy sis poprvé uvědomil, že „tohle je Bobo“?

Uvědomoval jsem si to vždycky, když jsem se pohyboval ve fabrice. Nějakým zvláštním způsobem mi tam bylo dobře. Koukat se na palety s hotovými produkty nebo na stroje, jak z nich padají svázané bloky. Taky jsem si to vždycky uvědomil, když byl ve škole sběr papíru. Většinou jsem si vzpomněl ten den ráno, ale byl jsem v klidu, protože ho ve fabrice vždycky bylo hodně. Nikdy jsem ale nevyhrál první místo – holt kovářova kobyla…
 

Co by sis přál, aby si o tobě jednou říkala další generace v Bobu?

Že jsem firmu posunul, rozpohyboval a dobře nastavil na další fungování. Že jsem pokračoval v tradici práce s papírem a díky tomu bude další generace vědět, že papír má svoje místo v našem každodenním životě.
 

Jak zvládáš zkombinovat práci pro Bobo s hraním na bubny?

Poslední dobou je to trošku oříšek, ale jde to. Musím hlídat, abych si dobře rozdělil, co kdy budu dělat. A hlavně přemýšlet, jak si rozložit energii. Občas musím udělat škatulata, abych se z toho úplně nezbláznil, jelikož hraní mám naštěstí dost. Nejtěžší jsou na tom asi pozdní návraty domů a pak brzké vstávání na porady. Čas na cestách na koncerty se snažím využít na práci a hraním si pak zase vyčistím hlavu.
 

Jak si dobíjíš baterky mimo firmu, kromě hraní na bicí?

Učím se hrát na kytaru. Taky mě baví si dělat různé plány do budoucna a zapisovat si je. Mám rád dobrou kávu, cestování a jídlo.
 

 

Co jste o Honzovi možná nevěděli:

Pokud budete chtít našeho šéfa vidět naživo, vyrazte za kulturou – tedy na koncert. Možná to nevíte, ale Honza je profesionální bubeník. Má vystudovanou Pražskou konzervatoř a hraje třeba v orchestru Karla Vlacha a v kapelách Marie Rottrové, Heleny Vondráčkové nebo Báry Basikové.