Co má v Bobu na starost technolog výroby? Přečtěte si rozhovor s Honzou Kolárovcem

Opravit stroj, připravit vzorek nového produktu nebo nabrousit dvacetikilový nůž do řezačky. Pro Honzu Kolárovce žádný problém. Milovník závodních aut pracuje v Bobu už dvacet let. Začínal tu jako brigádník a práce se mu tak zalíbila, že už u nás zůstal. 

Abychom to upřesnili, tvoje pozice se jmenuje technolog výroby. Co všechno máš na starost?

Já jsem takový univerzální člověk. Kromě toho, že dohlížím na výrobu produktů – po technické stránce, mám na starost přípravu a testování vzorků, péči o všechny stroje, které tady máme, starám se taky o naše IT vybavení, podnikový informační systém pro výrobu, revize všeho možného i nemožného… Aby toho nebylo málo, ještě občas dovezu zakázku z kooperace. Moje práce je opravdu pestrá, což je super, protože nemám rád stereotyp. 

 

Kterou část máš nejraději? 

Nejšťastnější jsem, když se rozbije nějaký stroj. Pak ho totiž můžu opravovat. (smích) Což samozřejmě není dobré pro firmu, ale práce s technikou je prostě moje. 

 

O stroje se ale staráš určitě průběžně, že ano?

Přesně tak. S kolegou Martinem děláme pravidelnou údržbu, čistíme je, mažeme… Já v naší dílně, nebo ve spolupráci s nástrojárnou, brousím perforovací nástroje, střihací zařízení a nože do řezaček. Když se stroj rozbije, buď ho opravím z toho, co máme skladem, nebo objednám náhradní díly. Ty jsou někdy potřeba vyrobit na zakázku, protože některé stroje už jsou staršího typu, případně i u těch novějších často vyjdou znatelně levněji. Tady zúročuji zkušenosti z mého velkého koníčku, což je stavba závodních aut. 

 

Jak to vypadá, pokud díly nejsou a musí se vyrábět?

Tohle je část práce, která mě opravdu hodně baví. Naštěstí se to tedy většinou netýká akutních poruch, takže mám čas si vše naplánovat. V tom jednodušším případě si díly změřím a vytvořím výkres nebo 3D model. Ten pak pošlu na výrobu u různých spolupracujících firem, záleží, jaké zpracování je zrovna potřeba. Pak si jen počkám, až na stroj nebude navázáno tolik práce, a díly vyměním.

 

A v tom složitějším?

Tady přichází na řadu moje kreativita. (smích) Může se stát, že nějaký díl není možné vyrobit, ale ani koupit stejný nový. Pak vymýšlím alternativu, jako například když na starším stroji musím použít nový motor. To už jen neobkresluji, ale vytvářím svoje díly. Některé stroje jsou sice starší, ale svou práci plní stále dobře, tak proč je hned měnit. Druhá varianta mého vývoje jsou modifikace strojů. Týká se to tedy spíš těch jednodušších „pomocníků“, kdy třeba malý lis na výsek původně poháněný nohou pracovníka, jsem upravil na pohon stlačeným vzduchem a našim lidem tím ušetřil nohy. (smích)

 

Kromě servisu strojů se staráš taky o výrobu produktů. Jak to probíhá?

Ano, ale po tom, co jsem si vzal na starost stroje, přebrala si zase část mé „kancelářské“ práce moje nadřízená Líba (Libuše Polakovičová, ředitelka výroby, pozn. red.). Na mně je to v případě, že není v práci. A jak to probíhá – u našich výrobků se řídíme edičním plánem. Hodně ale záleží, zda jde o výrobu už existujících produktů, nebo zcela nových.V prvním případě se produkty vyrábějí tak, jak už je to ozkoušené. Máme na ně hotové vzorky, ve výrobním systému uložené postupy a vyrábíme. V případě novinek musíme nejprve udělat vzorky, kdy testujeme, jak se produkt chová. Když jsme spokojeni, nákupní oddělení zajistí veškerý materiál, který je k výrobě potřeba. 

 

Co následuje?

Ke každému produktu vzniká výrobní postup. Musíme si ujasnit a spočítat, kolik kusů jakého materiálu je k výrobě potřeba, na kterém stroji se produkt bude vyrábět a kolik kusů by se mělo stihnout za hodinu. K tomu vznikne takzvaný zakázkový sáček – v něm má každá operace svůj papír, kde jsou jednak potřebné informace, jako například velikost a barva spirály, ale také čárový kód, přes který pracovníci hlásí, že na operaci pracují a kolik udělali kusů. To nám pomáhá, abychom měli přehled o stavu zpracování všech zakázek, i k jejich vyhodnocení. Když se vše fyzicky zpracuje a přijme na sklad, odepíšu zpracovaný materiál k dané zakázce a ta se v systému označí jako ukončená.

 

Jak se v tomto směru liší výroba na zakázku?

Hlavní rozdíl je v tom, že my produkt nevymýšlíme, ale dostaneme od zákazníka zadání, případně i vzorek. Ale jinak je celý proces prakticky totožný. 

 

Jaká jsou rizika nových produktů?

Může se stát, že vymyslíme něco, co se nám líbí, ale je to pak složité vyrobit. Nebo návrh na počítači vypadá skvěle, ale když uděláme vzorek, zjistíme, že to zkrátka vůbec nefunguje. Proto vývoj nových výrobků vždy zabere nějakou dobu.

 

Co všechno musíš pohlídat, aby produkt mohl jít do výroby?

Nejdůležitější je, aby ten produkt bylo vůbec možné vyrobit – ve velkém množství a za rozumnou cenu. Když si tohle odladíme, připravuje se mnoho vzorečků. Řešíme, jak se s produktem manipuluje, jestli je vazba praktická, jak vypadá jako celek, jak se do něj píše, který papír je nejlepší… Pokud něco nefunguje, vymýšlíme, jak to udělat jinak. 

 

Jak dlouho testování trvá?

Většinou to je v řádech týdnů. Záleží, jak moc složitý produkt jsme si vymysleli, a jak moc se nám povedlo trefit už v prvním nápadu.

 

S jakými problémy se při výrobě nejčastěji setkáváš?

Většinou je to nízká kvalita materiálu. Dříve jsme například mnohokrát řešili, že spirála, kterou používáme do většiny našich produktů, se špatně zavírala, zlobila ve strojích… Stejně tak některé papíry se třeba vlní, nebo „lepí“ k sobě, což pak bohužel ve výrobě dělá problémy. Stroj takový papír nezpracuje správně a výroba se musí přizpůsobit. 

 

Jak se tohle řeší?

Máme předem připravené vzorky, ty se sice nezpracovávaly na „velkých“ strojích, ale za ta léta praxe už většinou dokážeme odhadnout, jak se materiál bude chovat. Pokud se ale i tak nakonec papír třeba trochu kroutí, musíme stroje doladit tak, aby si s ním poradily. Na to je zas machr náš seřizovač Martin. Myslím, že kdyby výrobci strojů někdy viděli jaké vychytávky na nich vymýšlíme, aby zpracovaly nezpracovatelné, zaměstnali by nás jako vývojáře. (smích)

 

Dalo by se říct, že je ta práce stresová? 

Pro mě je největší stres, když má dovolenou Líba a já ji zastupuju. (smích) Její práce zahrnuje hodně plánování, organizaci a termíny… A z toho jsem nervózní. Ale v mojí běžné agendě nic vyloženě stresového nevnímám. Přece jenom už tady jsem nějaký pátek.

 

Jak dlouho přesně?

Letos to bude dvacet let a pořád jsem ve firmě spokojený. Za tu dobu jsem vystřídal různé pozice. Začínal jsem jako brigádník, to mi bylo nějakých osmnáct, devatenáct. Ve fabrice tehdy pracovalo asi sto padesát lidí a jelo se na třísměnný provoz, takže jsem často chodil i na noční směny. 

 

Pamatuješ si na svůj první den?

Ten vyloženě první už moc ne, ale vím, že několik dní jsem byl nejprve na perforovačce. Vždycky tam byl se mnou někdo zkušenější, kdo mě učil stroj obsluhovat. Z obsluhy to nakonec přešlo k tomu, že jsem perforovačku začal sám seřizovat a jelikož tenkrát hledali nového seřizovače, po pár měsících jsem se jím stal já. Vedení u mě ale vidělo potenciál, a tak jsem se časem přesunul do kanceláře a dneska mám na starosti všechno to, co jsme probrali na začátku. 

 

Trpíš nějakou profesní deformací? 

Jo. (smích) Když vidím v obchodě blok, tak si ho prohlédnu, zkontroluji spirálu… Nebo když jedu po dálnici a míjím různá sídla nebo reklamy firem, tak jen říkám: Pro ty jsme vyráběli bloky, těmhle jsme vázali kalendáře… Člověk si pak uvědomí, že naše práce je po celé republice.

 

Stalo se za těch dvacet let něco, na co určitě nikdy nezapomeneš?

Před několika lety jsem, tak jako už mnohokrát, zveřejňoval v místní facebookové skupině inzerát, že přijímáme brigádníky na sezónní výpomoc ve výrobě. Vše proběhlo skoro jako vždy, akorát s jedním zásadním rozdílem. Z jedné brigádnice se vyklubala má současná manželka.